Христове тіло поки що ще не існує в усій своїй повноті. Це буде тривати так довго, поки між людьми – а особливо християнами – будуть постійно кордони, поки ми не будемо сприймати один одного в братерській любові та повазі, „освіження Єдиним Духом“. Христове тіло, Божий народ, який Христове Тіло в даний момент представляє, це місце співучасті в муках та спільне розділення. Якщо терпить одна частина тіла, усі інші частини тіла терплять разом з нею. Якщо одна частина тіла в пошані, усі інші частини тіла радуються з нею.

Ви усі, хто тут присутній, повинні дати Божому народові майбутнє. Ви – Тіло Христове. Кожен з нас є індивідуум – ми являємося частинами цього Тіла. Незалежно від того, де є Ваше місце, ми усі один за другого несемо відповідальність. І ця відповідальність Божого народу одночасно являється його завданням. Євангеліє Луки нам нагадує, що це Христове покликання та що Ісус його одержав від Бога.

Це покликання нікому не належить. Та ніхто його не може привласнити або пред’являти на нього права як на свій маєток. Кожен ним уповноважений разом з Духом Святим. Це покликання залишилося незмінним, з того часу, як Ісус один раз і назавжди встановив, опираючись на Ізаяшове пророцтво:

Дух Господа є наді мною

Тому що Господь мене помазав

Послав мене повідомити бідним Добру Справу

Послав мене, щоб я ув’язненим повідомив, що вони вільні

Послав мене повідомити незрячим,

що вони побачать світло.

Послав мене принести звільнення пригніченим

та повідомити про рік Божої милості.

Євангеліє – це повідомлення про свободу та любов. Звеличувати сьогодні повідомлення про Бога означає перешкоджати свободі людей, свободу будь-якої людини. Свобода бути дійсно людиною означає також жити солідарно, передусім тлумачити погляди тих, кого серйозно не сприймають або того, хто тяжко домагається свого. Тіло Христове не існує в усій своїй повноті, є в зародку. Даймо йому майбутнє, кожен з нас своїм способом - в повазі до людей, в свободі сумління та висловлення, у відкритті світові, який сам шукає свою дорогу в майбутнє.

Кожен з нас – це мала, життєво важлива клітина. Якщо ця клітина почуває себе приниженою, пораненою, виключеною з суспільства - від цього терпить ціле Тіло. Супроводжуємо його братерською любов’ю, без страху з цих для нас часто нових та неспокійних доріг, які теж означають джерело натхнення та надії. Послання місії продовжується. Вона ще не закінчена. Даймо їй майбутнє, кожен згідно зі своїм покликанням, залежно від подій, кожен згідно зі своїм наданням.

Даймо майбутньому місію, в якій завжди важливішою є братерська любов а також приділення уваги тим, яких Ісус приймає перед усіма іншими: тим найменшим, які належать Йому.

Ісус бідний, виключений із суспільства, в якому ми знову знаходимося. Парадоксально в Ньому відкривається майбутнє, вкорінюється в Ньому надія. Церква повинна бути церквою, виключеною з суспільства, але не церквою переслідування та дискваліфікації. Христос відвідав цю дорогу на власному тілі:

Дорогу самоти, несправедливих осуджень, відділення від інших.

Дорога воскресіння, де ворота надії широко відкрилися – в світі, в якому радість, ніжність, спокій, непереможна надія стали сильними, стали дійсністю.

Ця хвиля довір’я та солідарності, яка виникла сьогодні, ніколи не повинна розвалитися. Не можемо залишитися пасивними та опустити руки.

Якщо народ це Слово підхопить, уже не буде існувати страх та всюди буде виникати нова енергія.

Єпископство без кордонів

Jaques Gaillot, Bischof von Partenia - ein Bistum ohne Grenzen

Der Leib Christi existiert in seiner ganzen Fülle noch nicht, solange es zwischen den Menschen – unter den Christen gar – noch Mauern gibt, solange wir einander nicht in geschwisterlicher Liebe und Achtung begegnen, „erquickt durch den Einen Geist“. Der Leib Christi, das Volk Gottes, das ihr in diesem Augenblick darstellt, ist ein Ort des Mitleidens und des Teilens. Wenn ein Glied leidet, teilen alle Glieder sein Leid, wenn ein Glied zu Ehren kommt, haben alle an seiner Freude teil.

Ihr alle, die ihr hier seid, sollt dem Volk Gottes eine Zukunft geben. Ihr seid der Leib Christi. Wir – jeder Einzelne von uns – sind die Glieder dieses Leibes. Wo euer Platz auch sein mag, wir sind alle für jeden verantwortlich. Und diese Verantwortung des Volkes Gottes ist auch sein Auftrag. Das Lukas-Evangelium erinnert uns daran, dass dies die Sendung von Christus selber ist und dass er sie von Gott hat.

Diese Sendung gehört niemandem. Und niemand kann sie an sich reißen und sie als sein Eigentum beanspruchen. Jeder Getaufte ist damit betraut, in Gemeinschaft mit dem Heiligen Geist. Diese Sendung ist unverändert dieselbe geblieben, seit Jesus sie, gestützt auf eine Prophetie von Jesaias, ein für allemal definiert hat:

Der Geist des Herrn ruht auf mir

Denn der Herr hat mich gesalbt

Er hat mich gesandt, den Armen die Gute Nachricht zu verkünden

Er hat mich gesandt, den Gefangenen zu verkünden, dass sie frei sind

Er hat mich gesandt, den Blinden zu verkünden,

dass sie das Licht sehen werden

Er hat mich gesandt, den Unterdrückten Befreiung zu bringen

und ein Jahr der Wohltaten Gottes auszurufen.

Das Evangelium ist eine Botschaft der Freiheit und der Liebe. Gott heute verkünden bedeutet die Freiheit des Menschen verteidigen, wer er auch sein mag. Die Freiheit, wirklich Mensch zu werden, heisst auch, Solidarität zu leben, vor allem das Sprachrohr der Stimmlosen zu sein. Der Leib Christi ist nicht vollendet, er ist im Entstehen begriffen. Geben wir ihm eine Zukunft, jeder von uns auf seine Weise, in der Achtung vor den Personen, in der Gewissens- und Redefreiheit, in der Öffnung zur Welt, die selbst ihren Weg in die Zukunft sucht.

Jeder von uns ist eine kleine, lebensnotwendige Zelle. Wenn sie sich verunglimpft, verletzt, ausgeschlossen fühlt, dann leidet der ganze Leib darunter. Begleiten wir ihn auf geschwisterliche Art, ohne Angst, auf diesen für uns oft neuen und beunruhigenden Wegen, die aber auch Quelle der Begeisterung und der Hoffnung sind. Die Sendung, die Mission, geht weiter. Auch sie ist noch nicht vollendet. Geben wir ihr eine Zukunft, jeder gemäss seiner Berufung, gemäss den Geschehnissen, jeder nach seiner Begabung.

Einer Mission, in der die Geschwisterlichkeit immer wichtiger wird und auch die Aufmerksamkeit gegenüber demjenigen, den Jesus vor allen andern aufnimmt: den Kleinsten unter den Seinen.

Jesus ist der Arme, der Ausgeschlossene, in dem wir uns wiederfinden. Paradoxerweise öffnet sich die Zukunft in ihm, wurzelt die Hoffnung in ihm. Die Kirche muss die Kirche der Ausgeschlossenen sein, nicht die Kirche des Ausschlusses. Christus hat diesen Weg am eigenen Leibe erfahren:

Den Weg des Verlassenseins, der ungerechten Verurteilung, des Ausgegrenztseins.

Den Weg der Auferstehung, wo sich die Türen der Hoffnung weit geöffnet haben – auf eine Welt, in der Freude, Zärtlichkeit, Friede, unbesiegbare Hoffnung möglich werden, Wirklichkeit werden.

Diese Woge des Vertrauens und der Solidarität, die sich heute gebildet hat, soll nicht wieder in sich zusammenfallen. Wir können nicht untätig bleiben, die Hände in den Schoss legen.

Wenn ein Volk das Wort ergreift, gibt es keine Angst, keine Furcht mehr, und überall entwickeln sich neue Energien.

Kristovo tělo stále neexistuje v celé své plnnosti. To bude trvat tak dlouho, dokud mezi lidmi – a křesťany zvlášť – budou stále hranice, dokud se nebudeme přijímat v bratrské lásce a úctě, „občerstveni Jedním Duchem“. Kristovo Tělo, Boží národ, který Kristovo Tělo v tomto okamžiku představuje, je místo spoluúčasti na utrpení a společného sdílení se. Když jeden úd trpí, trpí všechny údy spolu s ním, všechny údy sdílejí jeho utrpení. Když je jeden úd poctěn, všechny ostatní údy se radují spolu s ním.

Vy všichni, kteří jste zde, by jste měli dát Božímu národu budoucnost. Vy jste Tělo Kristovo. My – každý jednotlivec – jsme údy tohoto Těla. Kdekoli je vaše místo, jsme všichni za každého odpovědní. A tato odpovědnost Božího lidu je také jeho úloha. Lukášovo evangelium nám připomíná, že toto je Kristovo poslání a že je Ježíš dostal od Boha.

Toto poslání nikomu nepatří. A nikdo si jej nemůže přivlastnit nebo nárokovat jako svůj majetek. Každý je jím pověřen ve společnství s Duchem svatým. Toto poslání zůstalo nezměněné, od té doby, co je Ježíš jednou provždy definoval, opírajíce se o Izajášovo proroctví:

Duch Hospodina je nade mnou

Neboť Hospodin mě pomazal

Poslal mě oznamovat chudým Dobrou Zprávu

Poslal mě, abych vězňům oznámil, že jsou volní

Poslal mě oznámit slepým,

že uvidí světlo

Poslal mě přinést utlačovaným osvobození

A vyhlásit rok Božího dobrodiní.

Evangelium je zpráva o svobodě a lásce. Zvěstovat v současti zprávu o Bohu znamená bránit svobodu lidí, jakéhokoli člověka. Svoboda, být skutečně člověkem také znamená žít solidárně, především tlumočit názory těch, kteří buď nejsou bráni vážně nebo se těžko prosazují. Tělo Kristovo není úplné, je ve zrodu. Dejme Mu budoucnost, každý z nás svým spůsobem, v respektování osob, ve svobodě svědomí a vyjadřování, v otevření se světu, který sám hledá svojí cestu do budoucna.

Každý z nás je malá, životně důležitá buňka. Když se cítí potupována, zraňována, vyloučená ze společnosti, pak tím trpí celé Tělo. Doprovázejme jí sourozeneckou láskou, beze strachu z těchto pro nás často nových a neklidných cest, které ale také znamenají pramen nadšení a naděje. Vyslání, misie, jde dále. Také ta ještě není dokončená. Dejme jí budoucnost, každý podle svého povolání, podle událostí, každý podle svého nadání.

Dejme budoucnost misii, ve které je stále důležitější bratrská láska a také pozornost těm, které Ježíš přijímá přede všemi ostatními: těm nejmenším, kteří jsou Jeho.

Ježíš je chudý, vyloučen ze společnosti, ve kterém se znovu nacházíme. Paradoxně se v Něm otevírá budoucnost, zakořeňuje se v Něm naděje. Církev musí být církví vyloučených ze společnosti, ne církví perzekuce, diskvalifikace. Kristus zakusil tuto cestu na vlastním těle:

Cestu opuštěnosti, nespravedlivých odsuzování, vyčlenění od ostatních.

Cestu zmrtvýchvstání, kde se brány naděje doširoka otevřely – ve světě, ve kterém se radost, něžnost, pokoj, neporazitelná naděje staly moznými, staly se skutečností.

Tato vlna důvěry a solidarity, která se dnes vytvořila, se nesmí nikdy znovu zhroutit. Nemůžeme zůstat nečinní, složit ruce v klín.

Když národ toto Slovo uchopí, neexistuje již žádný strach a všude se vytváří nová energie.

Jaques Gaillot, biskup v Partenii – biskupství bez hranic